Ve světě motorsportu platí jedno velmi nemilosrdné pravidlo: když chcete závodit, potřebujete sponzora. Velmi bohatého sponzora ochotného zaplatit velkou část nemalých výdajů, které se závoděním souvisejí.

Proto dnes většina závodních vozů jezdí polepená reklamou. Platí to všude, ať už se podíváte do nejnižších pater motorsportu, nebo do královské formule 1. Právě monopostům F1 se občas přezdívá „nejrychlejší billboardy na planetě“.

Ne vždy tomu tak ale bylo. Než do formule 1 přišly bohaté tabákové společnosti se značkami, jako je John Player Special, Marlboro, Camel nebo Rothmans, se ve formuli 1 zdaleka netočily tak velké peníze. Závody si sponzorovali samotní majitelé týmů nebo v dřívějších dobách bohatí průmyslníci a šlechtici, kteří platili za průkopníky motorsportu.

Než přišli sponzoři

Závodní stroje zprvu nebyly vůbec oblepené reklamou sponzorů, ale jezdily v tzv. národních barvách. Ty mají svůj původ v národních týmech, které se účastnily slavného poháru Gordona Bennetta. V prvním roce soutěže roku 1900 byly jednotlivým týmům přiřazeny jejich národní barvy.

Modrá patřila Francii, žlutá Belgii, bílá Německu a červená USA. Roku 1902 přibyla Velká Británie, která si však musela vybrat jinou z již zadané modré, bílé a červené.

Vítězný vůz značky Napier byl nalakován olivově zelenou barvou a zelená byla také vhodnou barvou zavedenou při výrobě britských lokomotiv. Tak vznikl zelený odstín Shamrock, který se později vyvinul do tradiční British Racing Green.

Itálie dostala svou slavnou rudou barvu Rosso Corsa až po vítězství červeného fiatu v závodě Grand Prix v roce 1907. USA pak přijaly za vlastní kombinaci bílé s modrými pruhy či obracené schéma modré s bílými pruhy. Japonsku náležela bílá s červeným kruhem podle japonské vlajky s vycházejícím sluncem a Německu patřila stříbrná. V tomto formátu vydržely závodní vozy na mezinárodní scéně až do 60. let 20. století

První sponzoři a začátek nové éry

Obecně se má za to, že vůbec prvním závodním monopostem na evropském kontinentu, který vyrazil do závodu nikoliv v národních barvách, nýbrž v barvách sponzora, bylo Maserati Eldorado. Nebylo to v závodě seriálu formule 1 a nešlo ani o sponzorství velké tabákové firmy či výrobce alkoholu, ale poněkud sladší závislosti – zmrzliny.

Gino Zanetti, majitel zmrzlinářské značky Eldorado, uzavřel s automobilkou Maserati kontrakt o přípravě závodního vozu, který by propagoval jeho značku při závodě Trofeo dei due Mondi (Závod obou světů), který se jel v Monze po vzoru 500 mil Indianapolis.

V té době šlo o historický precedent, který ukázal, že budoucnost motorsportu leží ve sponzoringu. Od této chvíle se mezinárodní závody otevřely finančně silným společnostem, než se ale sponzoring naplno ujal ve světě formule 1, ještě to chvíli trvalo.

Cigarety, kam se podíváš

Sponzorské zbarvení se v seriálu F1 vůbec poprvé objevilo roku 1968. John Love z jihoafrického soukromého týmu Gunston startoval ve Velké ceně Jihoafrické republiky s vozem Brabham v barvách cigaret Gunston.

Hned v dalším závodě, při Velké ceně Španělska 1968, se nápadu ujal Lotus, za kterým nestál nikdo jiný než geniální Colin Chapman. Lotus se stal prvním továrním týmem formule 1, který nastoupil v barvách sponzora. Graham Hill pilotoval Lotus 49B, nikoliv již v tradiční British Racing Green, ale v kombinaci červené, zlaté a bílé cigaret Gold Leaf tabákové společnosti Imperial Tobacco.

12. květen 1968 je proto považován za počátek nové éry sponzoringu v motorsportu, který týmům otevřel novou cestu k velkým penězům a rychlému technologickému pokroku. Vedlo toho nedošlo jen k novým technickým řešením, ale především k pochopení důležitosti a přínosu marketingu.

Začala i nová éra, která přinesla mnoho ikonických barevných schémat, jež se zapsala do historie. Nový trend doprovázel i sekundární efekt, kdy díky jednotlivým zbarvením monopostů mohli fanoušci snadněji rozpoznat svoje oblíbené týmy a jezdce.

Prim hrály samozřejmě tabákové společnosti, které si díky svým velkým ziskům mohly dovolit utrácet nemalé peníze za „zábavu“ s názvem Formule 1. Společnost Imperial Tobacco vzápětí následovaly společnosti jako Marlboro, Camel nebo Gitanes.

A fungovalo to perfektně. Vždyť dodnes mají fanoušci spojenou určitou éru týmu nebo jezdce právě s barevným schématem a hlavním sponzorem týmu. Kdo by nepamatoval třeba Ayrona Sennu v černo-zlatém Lotusu John Player Special, McLarenu s logy Marlboro nebo Williamsu s nápisy Rothmans?

Michael Schumacher dosáhl svých největších úspěchů v Benettonu sponzorovaném značkou Mild Seven nebo ve Ferrari s penězi od Marlboro, stejně jako jeho hlavní soupeř Mika Häkkinen ve stříbrno-černém McLarenu s logy West. Každý si jistě našel svého favorita a díky němu dost možná i oblíbenou značku cigaret.

Zákaz tabákové reklamy

Když odezněla éra neohrožených sexy drsňáků typu Jamese Hunta, dospěl nový druh jezdců. Cigareta v koutku už nebyla cool, moderní piloti formule se stali profesionálními sportovci, které díky svojí přísné životosprávě a fyzické kondici můžeme směle nazvat nejlepšími atlety světa.

A také se změnil svět „tam venku“ mimo závodní okruhy. Začátkem milénia se stále častěji veřejně mluvilo o škodlivosti kouření, což nakonec vyústilo v celosvětový trend omezování tohoto zlozvyku ve veřejných prostorech. A to se pochopitelně dotklo i světa formule 1.

V tomto ohledu nejvíce postihly formuli 1 sílící tlaky na omezení tabákové reklamy především v Evropské unii. Roku 1999 to nejprve znamenalo omezení, kdy týmy musely nasadit odlišné zbarvení vozů bez tabákové reklamy při evropských závodech. Někteří na to ale šli chytře.

McLaren například vyměnil cigarety West za křestní jména svých pilotů, takže boky monopostů zdobily nápisy Mika a David, ovšem stále vyvedené tak, aby připomínaly logo sponzora. I ostatní týmy se přiklonily k podobně kreativnímu řešení, např. Jordan změnil sponzora Benson & Hedges na nápis Buzzin‘ Hornets (Bzučící sršni), stále však v typickém fontu výrobce cigaret.

Mezinárodní automobilová federace (FIA) pak roku 2003 vydala doporučení, aby se všechny týmy formule vzdaly tabákové reklamy. Tomu se však týmy snažily vyhýbat. Roku 2006 pak FIA definitivně zakázala tabákovou reklamu ve všech sériích, které zastřešuje.

Pak začala hra na kočku a myš. Např. Ferrari používalo místo nápisu Marlboro čárový kód vyvedený v typických barvách cigaretové značky, takže reklama na diváka stejně podvědomě působila. A značku Marlboro tým Ferrari vynechal ze svého oficiálního názvu až roku 2011.

To však neznamená, že by se tabákové společnosti vzdaly působení v královně motorsportu. Formule 1 totiž stále platí za jeden z nejlukrativnějších reklamních prostorů, tabákové společnosti se ale snaží ukázat v trochu jiném světle, a dokonce poukazují i na rizika kouření.

Marlboro založilo značku Mission Winnow, která stále nápadně připomíná typické logo značky, nicméně odkazuje na ostatní produkty společnosti jako elektronické cigarety, stejně jako např. British American Tobacco, které spustilo kampaň A Better Tomorrow propagující e-cigarety a další nikotinové produkty.

Tabákové společnosti jsou dnes už na ústupu, obratem je však nahradila společnost vyrábějící jinou „drogu“ a neřest, o které se začíná stále více mluvit – sladké nápoje. Samostatnou a úspěšnou kapitolu Formule 1 píše značka energetických nápojů Red Bull, která si může dovolit provozovat dokonce hned dva týmy.

Red Bull Racing je týmem číslo jedna a špičkou startovního pole, jakési „béčko“, ve kterém Red Bull odchovává talenty, tvořilo dříve Toro Rosso (v překladu Červený býk), dnes AlfaTauri, za nímž stojí stejnojmenná oděvní značka založená Red Bullem.

A jak budou vypadat vozy formule 1 v budoucnosti? Můžeme očekávat, že zvyšující se tlaky na zdravý životní styl jednou vytlačí na smetiště dějin i sladké energetické nápoje. Jedno je však jisté: ať už bude formule 1 vypadat jakkoliv, vždycky se v ní budou točit velké peníze a za jednotlivými týmy stát bohatí sponzoři. A fanoušci si budou svoje oblíbené hrdiny stále pamatovat hlavně podle barev sponzorů.